Rožmberkové — první po králi

Žádný jiný ze starožitných českých rodů se do naší historie nezapsal tak, jak se to podařilo Rožmberkům (a jejich předkům Vítkovcům). Navzdory faktu, že vymřeli po meči před více než pěti sty lety, jako by byli stále mezi námi. Vděčíme jim za líbeznou krajinu jižních Čech, protkanou rybníky, za gotické i renesanční skvosty, ale také za věhlas, který kdysi daleko přesahoval hranice Českých zemí. Vždyť v jejich rodokmenu nalezneme dvě české královny – a kdo jiný mohl ohrožovat samotného krále či pomýšlet na polskou korunu, než ten či onen vladař Domu rožmberského?

Odvrácenou stranou této nadčasovosti je však snůška omylů, polopravd i zjevných lží, která byla v průběhu následujících věků na pány z Růže navršena. Ne že by osud každého z nich nevydal přinejmenším na román – a známý spisovatel a publicista Jan Bauer, který má coby jihočeský patriot k této otázce mimořádně blízko, nás o tom čtivou formou přesvědčuje. Je však třeba uvést na pravou míru nejen zkarikovaný obraz zejména posledních dvou rožmberských vladařů, jak jej předložily nedávná literatura a kinematografie, ale také mnohé omyly, tradované i v seriózním dějepisectví.

Pětilistá rožmberská růže (stejně jako její sestra, růže pánů z Hradce) se v českém středověku a raném novověku rozvinula do krásy a vůně, jež okouzlily celou střední Evropu. A ačkoli byla v  roce 1611 ustřižena, její výhonky stále kvetou v „zemi zamyšlené“… a v našich srdcích.

XI. svazek Edice Český ČAS budiž poutavou připomínkou těch, kteří ji zasadili a starali se po dlouhá staletí o její rozkvět – připomínkou dramatických osudů pánů z Růže.