Bílá Voda

Kateřina Tučková: Bílá Voda

Dlouho očekávaný přelomový román o ženách, víře a zlu 

Bílá Voda. Pustá vesnice skrytá ve stínu pohraničních hor, kam kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. Dnes sem přijíždí Lena Lagnerová, aby se tu skryla před svou minulostí. Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou tu však najde pouze několik řádových sester, vedených svéráznou řeholnicí Evaristou. Ta přišla do Bílé Vody o poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim odvlekl v rámci Akce R všechny řádové sestry do sběrných klášterů. Mladičká Evarista tehdy odmítla návrat do civilního života. Stejně jako všechny řeholnice byla nasazena na nucené práce a k tomu vystavena i ponižování v komunistickém kriminálu. Evaristini věznitelé však její vírou ani věrností řeholi neotřásli. Naopak. Pouze v ní upevnili odhodlání se jim postavit. S tím však přišla nutnost postavit se i režimu zaprodané církvi… Lena, probírající se písemnostmi bělovodského kláštera, však brzy zjišťuje, že tím Evaristin dramatický příběh pouze začíná, a záhy také pochopí, že démoni obcházející minulost místních řeholnic nezmizeli, a navíc jsou součástí i jejího vlastního osudu. 

–––

Evaristin příběh i osudy dalších řádových sester vycházejí ze skutečných událostí, po nichž Kateřina Tučková řadu let pátrala v archivech a mezi pamětníky. Kromě strhujícího děje se její román kriticky zaobírá i postavením žen v katolické církvi a v symbolické rovině i nerovnoprávným postavením žen v celé společnosti.

— Miroslav Balaštík, šéfredaktor nakladatelství Host 

 

Psala jsem ten román s přestávkami deset let. Mezitím jsem četla materiály, které jsem objevila v archivech, mluvila s pamětníky, pobývala v klášteře a také prošla složitým duchovním hledáním, které mi pomohlo přiblížit se mým postavám i zevnitř. Myslím, že je to má nejprožitější kniha.

 — Kateřina Tučková o románu Bílá Voda 

 

 

 

Kateřina Tučková (nar. 1980) je spisovatelka, dramatička a kurátorka. Po studiu historie umění a bohemistiky na Masarykově univerzitě získala doktorát na Univerzitě Karlově. Její romány Vyhnání Gerty Schnirch (2009) o brněnském pochodu smrti a Žítkovské bohyně (2012), pojednávající o osudu léčitelek z Moravských Kopanic, byly oceněny prestižní cenou Magnesia Litera a pro svou společenskou angažovanost také Cenou za svobodu, demokracii a lidská práva, kterou jí v roce 2017 udělil Ústav pro studium totalitních režimů. Svět umění a literatury propojila v knihách Můj otec Kamil Lhoták (2008) a Fabrika, příběh textilních baronů z moravského Manchesteru (2014). V roce 2018 měla v Divadle Husa na provázku premiéru její divadelní hra Vitka na motivy životního příběhu brněnské hudební skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové; text této hry vyšel zároveň knižně (2018).