Nikolaj Kelin: Paměti donského Kozáka a českého lékaře

Nostalgické ohlédnutí za dětstvím stráveným v donských stepích. Niterné osobní svědectví mladého důstojníka dělostřelectva, který zakusil těžkosti první světové války a fatální následky bolševické revoluce, občanskou válku, vynucenou emigraci a odchod od rodiny i z milované vlasti.

Represím nově nastoleného režimu Kelin unikl jen o vlásek. Na počátku 20. let totiž v rámci Ruské pomocné akce odcestoval do Československa, kde vystudoval lékařskou fakultu a začal působit jako obvodní lékař. Ani zde k němu ale osud nebyl vždy přívětivý. Čelit musel německé okupaci, příjezdu rudoarmějců, opakovanému věznění a krutým výslechům SMERŠe. I přes život, který si pro sebe, svou manželku i děti vybudoval, kozácká houževnatost a touha po vřelé náruči rodného Donu jeho srdce nikdy neopustily.

Jeho memoáry vyšly v ruštině kompletně až v roce 2021. Předtím byly vydány jen v redukované podobě, kde byly vypuštěny pasáže popisující zvěrstva Rudé armády. Do češtiny je pro svá vnoučata začal překládat autorův syn Alexej Kelin. Knihu doprovázejí autentické fotografie.


                                                                           ***

MUDr. Nikolaj Andrejevič Kelin (1896–1970) se narodil v ruské vesnici Kletská do rodiny donských Kozáků. Po absolvování reálného gymnázia studoval na Císařském lesnickém institutu v Petrohradu. Studium ale přerušila 1. světová válka. V letech 1918-1920 bojoval v řadách donské armády proti bolševikům. Poté byl spolu s dalšími Kozáky evakuován z Krymu do uprchlického tábora na ostrově Limnos a později do Konstantinopole. Zažil bídu a hlad, přesto tvrdě pracoval a doufal, že se jednou vrátí k milované medicíně. Díky programu Ruské pomocné akce mohl odcestovat do Prahy a zde vystudovat lékařskou fakultu. Jako lékař působil v Hradci Králové, Hořepníku a Želivě. Během 2. sv. války ho vyslýchalo německé gestapo, po válce jej věznil sovětský SMERŠ. I přes všechna příkoří se ale po celý život věnoval léčbě lidí a budování zázemí pro vlastní rodinu. Kelin byl také vášnivý básník, jeho verše vydal ve dvou sbornících spolek Kozácká literární rodina v Praze v letech 1937 a 1939. V 60. a 70. letech byly jeho verše publikovány v Paříži pod pseudonymem Kuzněcov.


                                                                               ***


Alexej Kelin (* 1942) je synem Nikolaje Kelina a Olgy, rozené Dudové, narozené českým emigrantům na Ukrajině. Po „vylepšování kádrového profilu“ v kovárně a Elektromontážních závodech v Bratislavě studoval na FEL ČVUT. Pracoval ve Výzkumném ústavu telekomunikací a v Dálkovém telekomunikačním uzlu Praha. Od roku 1968 byl pod dohledem StB, nesměl vykonávat původní profesi, a pracoval jako požární technik. Od roku 1969 byl členem exilové organizace NTS a podílel se na pašování zakázané literatury do SSSR. Po roce 1989 působil Českých radiokomunikacích. V roce 2001 spoluzaložil o.s. Ruská tradice a stal se členem redakční rady časopisu Ruské slovo. V letech 2002–2007 a 2014–2018 byl členem Rady vlády ČR pro národnostní menšiny. V roce 2008 byl zvolen předsedou Koordinační rady ruských krajanů v ČR, z níž v roce 2010 odstoupil pro nesouhlas s politikou Ministerstva zahraničí RF. Od roku 2018 je atamanem Vševelikého vojska donského v zahraničí – exilové republiky donských Kozáků. Publikoval řadu historických studií k dějinám ruských exulantů v Československu a je spoluautorem dvoudílných Dějin Ruska 20. století (2014). Je laureátem Ceny Rudolfa Medka.

                                                                               ***

Ukázka z knihy:

„Noc. Spím, jako kdyby mě do vody hodili. Aljoša roztáhl tlapy jako mladé unavené štěně a také se ponořil do hlubokého snění. Cesta v dusném vlaku a v horkém drkotajícím autobusu, trvající téměř 40 hodin, vyčerpala všechny jeho mladé síly. Já se po pár hodinách probouzím. Rozsvítit nejde, svítí se jen do půlnoci. Škrtám zápalkami, preventivně uloženými pod polštářem, a vydávám se do teplé jižní noci. Hvězdy! Svítí nízko a jsou velké jako nikde jinde na světě. Vzduchem se line sotva znatelná vůně stepi, výjimečná vůně, někde velmi blízko drsně cvrkají kobylky, veselí hudebníci, v dálce lze cítit proud řeky úžasně blízké srdci. Don! Donská země! Věšenská! Šolochov!

Už nezvládám složitost a množství zážitků, cítím, jak mi po tvářích stékají slané slzy, slzy trpké lásky k navždy opuštěnému domovu. V hrdle mne tlačí něco těžkého jako mlýnský kámen a brání mi dýchat. Hlavou se mi honí chaotické myšlenky na zničený a nesprávně prožitý život. Je bolestně jasné, že už nic nelze napravit, že život šel jinou, nežádoucí cestou a já stojím tiše, bez vzlyku, jen z očí mi proudí slzy. Ať slzy vyhnanecké hořkosti a nesnesitelné lásky k rodnému Donu dopadají na navždy ztracenou nemocnou zemi, smíchají se s ní a možná na tomto místě po čase vyroste hořká, opojná bylina, pelyněk, a její vůni rozvane za horkého poledne suchý vítr po zemi vrostlé do srdce, duše a mozku. Pane Bože! Jak krásně je kolem a jak těžko je v duši!“