Pokus o rekonstrukci „whiteness“ za použití Deweyho teorie impulsů a zvyk‪ů‬

Pragmatismus jako první významný filosofický směr pocházející z amerického kontinentu vznikl na konci 19. století. Od té doby se k němu hlásila celá řada myslitelů a množství škol. Jejich přístupy byly však často velmi odlišné, a proto není dnes vůbec jednoduché pragmatismus vymezit či definovat. Lze však charakterizovat alespoň jednu ze základních komponent a tou je důraz na praktické následky, na výsledky a jejich vliv na lidský život. Pragmatismus se netáže a už vůbec se nesnaží dávat odpovědi na klasické, velké filosofické otázky po původu bytí, jeho smyslu apod. Jeho skromným cílem je řešit konkrétní problémy konkrétních lidí a zlepšovat tak jejich život. Za klasické reprezentanty pragmatismu jsou považováni především Charles Sanders Peirce, William James, John Dewey a George Herbert Mead.
Tradiční problémy, které se v souvislosti s pragmatismem rozebírají jsou zejména pragmatické pojetí pravdy, či Deweyho náhled na vzdělání apod. Já jsem si pro svou práci zvolit téma velmi odlišné, avšak o to snad také zajímavější. Jde o aplikaci Deweyho teorie impulsů a zvyků na W.E.B. du Boisovo pojetí ras a „whiteness“ . Vyšel jsem přitom zejména z eseje Terrance A. MacMullana nazvané: „Is There a White Gift?: A Pragmatist Response to the Problem of Whiteness“ publikované v roce 2005 v periodiku Transactions of the Charles S. Peirce Society.
Svou práci jsem rozdělil do několika kapitol. V té první se snažím charakterizovat tři základní pojmy du Boisova učení: rasy, kulturní vloh a „whiteness“. Na základě této charakteristiky pak v druhé části přistupuji k Deweyho teorii zvyků a impulsů, kterou následně aplikuji na předchozí du Boisovo učení.