Báje dvacátého stolet‪í‬

Jedná se o soubor povídek a v jistém smyslu i o jedno z posledních autorových děl, zaměřené na lidské osudy a příběhy, v různých dějinných i kulturních etapách; které, i přes různost prostředí, zůstávají v jádru podobné, ponořují se do nitra individuálního světa a hledají smysl lidského putování. V této odesee se autor vydává do časů, které sám zažil a které se řadí k jedněm z nejhroznějších v lidských dějinách, ve srovnání s nimi byla Trójská válka jen malou bitvou - období první poloviny dvacátého století a jeho dvou válek. „...Nehledám jakoukoliv krásnou katedrálu, ale katedrálu v Amiensu, jen tu, ne její obdobu, dvojníka, ale právě ji i se vší únavou cesty, časem, který je k tomu potřeba, trápením, a přeji si určitý sluneční paprsek, který by dopadal na ni i na mě.” „Nejhorší je, že se člověk smíří s něčím, s čím se vůbec smiřovat nemusí, a smíří se s tím, poněvadž mu jeho okolí radí: smiř se s tím, a radí mu to tak dlouho, že tomu uvěří a poslechne. Proti svému neštěstí člověk málokdy bojuje, proti svému štěstí bojuje skoro pořád.” „Když má člověk dojem, že je jiný než ti ostatní, narůstá v něm směs hrdosti, studu i úzkosti. A záleží na něm, co v něm nakonec zvítězí.”