Každý z nás byl hrdinou

Před pětasedmdesáti lety byl Ray Lambert, tehdy třiadvacetiletý armádní medik, v první vlně při vylodění na pláži Omaha v Normandii. Jako téměř stoletý nám předložil jedny z nejpozoruhodnějších pamětí současnosti, neuvěřitelné vzpomínky na jeho roli vojenského zdravotníka za druhé světové války, jenž riskoval vlastní život, aby zachránil hrdiny Dne D.


Každý z nás byl hrdinou je nezapomenutelný příběh nejen o tom, co se dělo během těch ohromujících a zoufalých hodin na pláži Omaha, ale také o odvaze a udatnosti, které těmto událostem předcházely během druhé světové války – od pouští severní Afriky přes zrádné horské průsmyky na Sicílii až po největší vojenské vítězství, jaké svět kdy poznal.


***


Arnold „Ray“ Lambert se narodil v roce 1920 v Alabamě. V roce 1940 vstoupil do americké armády a jako zdravotník se zúčastnil vylodění v severní Africe, poté na Sicílii a v létě 1944 v Normandii v rámci Dne D. Po většinu války sloužil jako rotmistr a velel třicetičlennému družstvu v pověstném 16. pěším pluku, který byl součástí 1. divize. Za své neohrožené působení na válečném poli získal řadu vyznamenání: Stříbrnou hvězdu a několik Bronzových hvězd a Purpurových srdcí. Zachránil mnoho životů. Po válce rozjel dva úspěšné podniky v Bostonu ve státě Massachusetts. Ray Lambert zemřel 9. dubna 2021.


Spoluautor knihy, spisovatel Jim DeFelice (1956), se podílel na celé řadě dalších knih především z vojenského prostředí. S bývalým příslušníkem zvláštní jednotky SEAL Chrisem Kylem napsal bestseller Americký sniper, který se stal předlohou neméně úspěšného filmu Clinta Eastwooda v hlavní roli s Bradleym Cooperem. Z dalších jeho knih vyšly česky Americká zbraň: dějiny USA v deseti střelných zbraních; Dreamland Megafortress; Nervové centrum: Dreamland Antaress; Paprsek smrti; Projekt Coyote a Tajný trumf. Žije v severní části státu New York.


***


„Lambert se vylodil na pláži Omaha coby třiadvacetiletý vojenský zdravotník spolu se svým bratrem Billem. Z jednatřiceti vojáků z výsadkového plavidla, na kterém byl i on, přežilo pouhých sedm. Když kulky kosily jeho spolubojovníky, Lambert s vynaložením všech sil vytahoval z vln raněné.“ 

New York Times


„Lambert díky své statečnosti, zručnosti a duchapřítomnosti dokázal zachránit více než tucet životů. Zodpovědnost, kterou za ty muže cítil tehdy před pětasedmdesáti lety na pláži Omaha v Normandii, ho nikdy neopustila, a dokud žije, tak ani neopustí.“

Smithosonian


„Lambert je vskutku neskutečný. Při čtení jeho pamětí se člověk cítí, jako by seděl vedle svého dědečka a poslouchal ty nejdobrodružnější příběhy, jaké si jen dokáže představit. Všichni Američané dluží Lambertovi za jeho službu a obětování a také za sdílení svých vzpomínek.“

Booklist


„Poutavé. Tyto paměti skutečně vynikají. Opravdová studnice podrobností o druhé světové válce.“

Publishers Weekly


„V 98 letech je Lambert (vyznamenaný stříbrnou hvězdou a několika bronzovými hvězdami a purpurovými srdci) stále mezi námi, aby nám mohl vyprávět svůj příběh. Čtenáři mu budou vděční. Jeho vyprávění plyne hladce a zřetelně ukazuje jeho obrovské hrdinství.“

Kirkus Reviews


***


Zakotvili jsme přibližně patnáct kilometrů od pobřeží. Vyšel jsem na palubu, kde skučel vítr, abych se nadýchal čerstvého vzduchu a podíval se po bratrovi. V dálce začínalo svítat; nebyl to ještě skutečný rozbřesk, jen jeho předzvěst, která navnadí příslibem nadcházejícího dne. 

Jednalo se však o velmi mlhavý příslib – obloha byla stále zatažená a vzduch tak těžký, že jsem nedokázal určit, zda je to sprška z vln nebo začátek bouřky. 

Zahlídl mě můj bratr a zavolal na mě.

„Tohle bude hodně drsné,“ řekl jsem. Shodli jsme se, že to bude mnohem těžší než v Africe a dokonce i na Sicílii. 

„Jak dlouho se nás bude držet štěstí?“ zeptal se.

Bylo mi jasné, co tím myslí. Oba jsme se zúčastnili už dvou invazí a vyvázli z nich v podstatě bez jediného škrábnutí. Všude kolem nás tam umírali lidé. Přálo nám štěstí, jenže každé štěstí má své meze. Nikomu nepadá při házení mincí donekonečna jen panna. 

Bavili jsme se o mámě a tátovi a o tom, co by asi tak řekli, kdyby věděli, že jsme právě tady.  

„Měli by o nás strach.“

„Asi ano. Už teď mají strach.“

Z podpalubí zazněl hlasitý povel a zaplněnou palubou se ozvaly vzrušené hlasy. Nepotřebovali jsme slyšet, co říkají; ihned jsme věděli, co se děje.

Na místa! Je čas.

Čas.

Potřásli jsme si rukou. Takoví jsme byli – žádná objetí ani vzletná slova, jen stisk ruky. 

„Pokud to nedám, postarej se o mou rodinu,“ řekl.

„Nápodobně.“

Přikývl. Zhluboka jsem se nadechl a vyrazil do podpalubí, připravený vyzkoušet své štěstí v největší bitvě století.