Pláňata

Román o dozrávání v přelomové době 

Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném, ale jinak úplně obyčejném domě. A kolem stejně tak obyčejný, nehybný čas. Jenže zdání tu klame. Tiše se naplňuje chvíle, kdy starý režim dozrává k náhlému rozpadu. Pavlína, ústřední vypravěčka této vícehlasé prózy, svým dětským srdcem sdílí euforické iluze rodičů o jiném, lepším životě a promítá je na čisté stěny svých tajných přání a tužeb. Ty se ovšem netýkají jen tušené svobody a jejích lákadel, ale i vztahů. Zvlášť když dívka postupně začíná vnímat, že její rodina, v níž to „každý s každým myslí tak nějak dobře“, je jako pláň zarostlá křovisky neporozumění, komplexů a někdy i agresí. Chuť urvat si svůj ždibec štěstí a z toho plynoucí pokušení vykonávat moc je silnější než náročná cesta respektu a empatie. Na svět kolem i uvnitř jako by sedala veliká černá můra. Pavlína už dávno není školačka, ale pořád se jí nedaří vstoupit do dospělého života bez neustálého klopýtání. Může vůbec člověk změnit a opustit svůj malý svět? Zmizí snad tíha s milosrdnou tmou? Anebo naopak s příchodem nějaké větší záře? 

–––

Zvnějšku viděno, tematicky možná nejméně nápadná, ale jistě jedna z nejpůsobivějších knih této úspěšné autorky. Hlavní „dramatickou látkou“ je zde život sám a jeho proměny. Ty osudem vnucené i ty bolestně a tápavě nalézané.

— Martin Stöhr, redaktor 

 

Patřím ke generaci, kterou přelom osmdesátých a devadesátých let zastihl na prahu puberty. Myslím, že to byl neopakovatelný čas a v Pláňatech jsem zkoumala, jak se dotkl života obyčejné rodiny. Zajímalo mě, jak nejen hlavní postava Pavlína, ale i její rodiče a blízcí vpluli do nových časů, které jim přinesly velká očekávání, ale také způsobily tvrdý náraz a připravily je o řadu iluzí. Především o tu, že vnější změna může vyřešit jejich osobní problémy a odstranit vzájemné neshody. A zatímco se rodina topí ve svých každodenních, zdánlivě banálních starostech, Pavlína z ní usilovně hledá cestu ven. 

 

 

 

 

Petra Dvořáková (nar. 1977) vystudovala filozofii na Masarykově univerzitě v Brně. Do povědomí čtenářů vstoupila knihou rozhovorů Proměněné sny (2006), za kterou obdržela cenu Magnesia Litera. Pozornost si získaly i její další tituly — Já jsem hlad (2009) a Sítě — příběhy (ne)sebevědomí (2016). Kniha Julie mezi slovy (2013) byla oceněna Zlatou stuhou za nejlepší beletristickou knihu pro mládež a cenou učitelů v anketě SUK. Pro mladé čtenáře napsala také knihy Flouk a Líla (2015) a Každý má svou lajnu (2017). Román Dědina (2018) se zařadil mezi nejprodávanější a nejoceňovanější tituly české prózy, audioknižní podoba se pak stala absolutním vítězem audioknihy roku 2019. Svou pozici bestselleristky potvrdila románem Chirurg (2019) a novelou Vrány (2020), za kterou obdržela cenu Kniha roku v kategorii umělecká próza. V roce 2022 jí vyšel román Zahrada.