Poslední poklona Sherlocka Holmese

Poslední poklona Sherlocka Holmese byla původně knižně vydána v říjnu roku 1917 jako čtvrtá (a předposlední) sbírka, shrnující delší časové období. Nejstarší příběh Lepenková krabice vyšel časopisecky již v roce 1892, zatímco titulní Poslední poklona spatřila světlo světa pouhý měsíc před vydáním celého kompletu. Ladění jednotlivých detektivek je různorodé a stejně tak se liší i prostředí, v nichž se odehrávají.


Úvodní Vila Vistárie je ze všech Sherlockových povídek nejdelší a zároveň bývá často řazena mezi ty nejpovedenější. Holmese s Watsonem v ní kromě brutální vraždy čeká i záhadné zmizení obyvatel jednoho venkovského sídla. V temně laděném Ďáblově kopytě řeší dvojice našich hrdinů sérii podivných úmrtí, která se v kulisách pochmurné cornwallské krajiny jeví jako dílo nadpřirozených sil. Umírající detektiv patří mezi nejslavnější Doylovy příběhy, středobodem dění je tu sám Sherlock, který se patrně nakazil smrtelnou tropickou chorobou. Pomoci mu paradoxně může snad jen jeden z jeho dřívějších nepřátel. Vlastenecky laděnou Poslední poklonou chtěl Doyle podpořit krajany za první světové války. Spíše než o detektivku jde o poněkud zvláštní romantický špionážní příběh. Špionáže se týká i příběh Bruce-Partingtonovy dokumenty, v němž stojí Holmes před neobjasněným úmrtím mladého muže, podezřelého z krádeží drahocenných plánů ponorky. Rudý kruh pokračuje v dobrodružném ladění, Sherlock s Watsonem zde stojí před záhadou tajemného podnájemníka, skrývajícího se v jednom z londýnských činžáků. Vyřešit ji mohou jen tak, že se vydají na tajemnou a nebezpečnou noční výpravu. Nezvěstná šlechtična si pak zahrává s téměř hororovými rekvizitami, neboť pátrání zavede Holmese mimo jiné do pohřebního ústavu.